můj boj s extrovertním světem

Jsem uzavřená a povětšinu dne tichá. Propadám melancholickým stavům, sním o nereálných věcech, nerada chodím mezi lidi a nezvedám telefony cizím číslům, ale ani svým přátelům, i když jsem doma a mám čas. Páteční večery trávím nejraději doma s knihou ... taky ty sobotní, nedělní, pondělní ... Dokážu hodiny sedět sama doma, v tichu a ani se nehnout, jen přemýšlet. Jo, jsem introvert... Děsný, co? A přes to všechno, co i mně samotné přijde dost divné až úchylné, s tím vlastně nehodlám nic dělat. Nezapadám sice do dnešní hlasité společnosti a lidé mě vnímají jako asociála a podivína, svůj introvertní svět si ale užívám a nechci se měnit. Ovšem pokud to nestojí fakt za to... Susan Cain ve své knize Ticho nám introvertům připomíná, že se nemusíme nutit do věcí, které jsou nám nepříjemné, ale zároveň nesmíme dopustit, abychom sami sobě bránili v plnění svých snů. Takže kdyby mou životní touhou bylo koncertovat pro tisíce lidí v O2 Aréně, půjdu si za tím a tu obrovskou nervozitu, která mě děsí i při nákupu v supermarketu, překonám. Extroverti to mají sice v mnohém jednodušší, když jim nevadí mluvit s cizími lidmi, seznamovat se a být středem pozornosti. Ale já si stojím za svým. Není potřeba se měnit a opouštět své tiché snění, stačí občas zabojovat.